Mířím mezi zesnulé, musím tedy ztišit hlas. Někteří z nich jsou pro mě navždy mrtví, jiní však přežívají v mých pohybech, ve tvaru mé hlavy, ve způsobu, jak kouřím cigarety, jak se miluji, určitá jídla jako bych jedl z jejich pověření. Takových předků mám mnoho. Člověk se dlouho cítí mezi lidmi sám; a pak jednoho dne doputuje mezi své mrtvé a uvědomí si jejich trvalou, diskrétní přítomnost. Velký rozruch nenadělají. S příbuznými s matčiny strany jsem se začal stýkat až pozdě. A pak jsem jednou zaslechl jejich hlas ve své řeči, spatřil je v pohybu, jímž jsem někoho zdravil nebo se chopil sklenice. „Osobnost“, ta troška nového, čím člověk přispěje k vlastnímu já, je jen zanedbatelnou položkou v porovnání s dědictvím, jež nám zanechávají zesnulí předkové. Lidé, které jsem nikdy neviděl, ve mě dál žijí, ztrácejí nervy, tvoří, touží, strachují se. Má tvář je otiskem děda z matčiny strany, ruce jsem zdědil z otcovy přízně, letoru od některého z matčiných příbuzných. V jistých chvílích, když se mě někdo dotkne anebo mám-li se rychle rozhodnout, pravděpodobně uvažuji a mluvím stejně, jako uvažoval a mluvil jeden z mých dědů v moravském mlýně před sedmi desítkami let. ( MÁRAI, S. Zpověď. s.67, 1 vyd. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1170-6)